První rok s PBIS

domů / acf_cz / První rok s PBIS
První rok s PBIS

Pozitivní zpětná vazba je mocný nástroj

Rozhovor s Annou Kubíčkovou, koordinátorkou projektu zavádějícího systém Pozitivní podpory chování dětí (PBIS) do tří českých škol o radostech i náročnosti prvního roku projektu, do kterého citelně zasáhla pandemie a dlouhodobé uzavření škol.
 

Projekt pilotního zavádění systému PBIS do českých škol má za sebou první rok. Během něj byl systém zaváděný ve třech českých školách (Velké Hamry, Chanov, Zeleneč). Na začátku loňského školního roku si nikdo z nás asi nedokázal, a asi ani nechtěl, představit jak moc do něj opět zasáhne pandemie koronaviru. Jak silně se pandemie a uzavření škol promítly do zavádění systému PBIS do uvedených škol?

Myslím, že pandemie nám při pilotním zavádění PBIS do českých škol paradoxně do jisté míry pomohla. Dodala potřebnou důležitost a pozornost chování dětí coby odrazu jejich psychické pohody a aktuální situace a zviditelnila účinnost jeho pozitivní podpory. Školy nyní mnohem více vnímají důležitost dobrých vztahů a vidí, jak jim pomáhá, když se u dětí s problémy v chování zajímají o jejich životní situaci a spokojenost ve škole. Samozřejmě to zároveň byl velmi náročný rok, jak pro děti, tak pro zaměstnance škol – od vedení škol, přes učitele, asistenty pedagoga až po školní poradenské pracovníky a další. Při zavádění systému PBIS je vždy důležité zohlednit potřeby dané školy – i když jsou tedy principy pozitivní podpory veskrze stejné, vypadá systém na každé škole trochu jinak. V tak neobvyklém školném roce jsme se proto o to víc snažili naslouchat školám a jejich potřebám a nabízeli možná řešení. V přípravném týdnu minulého roku jsme ještě stihli proškolit pedagogické sbory zapojených škol o principech první úrovně systému podpory. Poté jsme již omezili školení na minimum a nabízeli jsme školám různé druhy podpor včetně toho, že s námi mohou konzultovat cokoliv, co právě ve škole řeší. Na zaváděné postupy jsme od začátku školního roku měli ze škol výbornou odezvu. Náročnost celé situace podle mě v těchto školách ještě před jejich uzavřením zvýšila potřebu více se věnovat chování dětí a využívat k tomu co nejefektivnější nástroje. Systém a nastavená pravidla následně školám pomáhaly při online výuce ale i při návratu dětí do škol. Hodně záleželo na jednotlivých učitelích, jak dokázali doporučené postupy využít. 

Jak přes všechna pandemická opatření probíhala komunikace se školami? 

Vše probíhalo skvěle. Mrzelo nás sice, že jsme většinu času nemohli jezdit přímo do škol, vše jsme si ale vynahradili skrz emaily a online setkání. Zároveň jsme díky tomu mnohem více komunikovali se zahraničními partnery. Podařilo se nám také uspořádat dvě online setkání užších týmů všech zapojených škol.

Jaké prvky systému se školám podařilo zavést během online výuky nebo po opětovném otevření škol? 

V prvním roce práce se systémem PBIS školy zavádějí první úroveň podpory, která je základním stavebním kamenem systému. Jedná se o různé konkrétní prvky prevence problémového chování, v systému jsou popsány ve formě praktických principů a rad (více na www.pbiscr.cz). Se všemi zapojenými školami jsme si proto v srpnu nejprve nastavili hlavní celoškolní očekávání směrem k chování žáků (například: bezpečí, slušnost, zodpovědnost). Učitelé během školení vytvořili konkrétní příklady, jak takové chování vypadá ve třídě, jak na chodbě, na toaletách a dalších místech školy. Všichni učitelé pak s dětmi toto chování prakticky nacvičili přímo v místech, kterých se takové chování týká. Takže si třeba na chodbě prakticky vyzkoušeli, jak se projevuje zodpovědnost (například tím, že při konfliktu požádám dospělého o pomoc). Učitelé také žákům ukazovali, co  zodpovědné není(například řešení konfliktu typu “vyřídíme si to po škole”). Pomohli tím žákům připomenout a fixovat vhodné chování, zároveň je teď díky tomu prostředí školy pro žáky mnohem předvídatelnější, což snižuje celkovou s hladinu stresu ve škole. Stejnou strukturu jsme využili i při přechodu do online vzdělávání.Většina škol si vytvořila očekávané chování pro “online třídu” – toto chování opět procvičili a průběžně na tato očekávání odkazovali. První úroveň systému PBIS zároveň stojí na fixování vhodného chování pomocí pozitivní zpětné vazby, když se dětem daří chovat podle daných očekávání. Vhodného chování si běžně tolik nevšímáme, častěji reagujeme na to nevhodné. Přicházíme tím ale o mocný nástroj, který v managementu chování žáků můžeme využít. Když si vhodného chování pravidelně všímáme a děti za ně oceňujeme, výrazně zvýšíme pravděpodobnost, že dítě bude vhodné chování opakovat. Pochvala fixuje chování, které chceme, aby děti uplatňovaly. Dítě v tu chvíli zároveň získá naši pozornost a naučí se, že ji může snadno získat právě vhodným chováním a nemusí už na sebe tolik upozorňovat rušivými projevy. Tomu všemu pomáhá, když pozitivně formulujeme očekávané chování – tedy, když žákům více připomínáme, jak se mají chovat spíše než bychom neustále upozorňovali na zakázané chování –  i to, že se opravdu snažíme si vhodného chování žáků všímat. Během školního roku jsme s učiteli cíleně pracovali i se  zaměřením “pochval”. Mnohdy si totiž neuvědomíme, že v hodinách oceňujeme často ty, kterým se vše daří. Nejvíce upevňování a opakování přitom potřebují právě ti, kteří mají v chování více obtíží. Vyzkoušeli jsme s učiteli proto jednoduché cvičení. Několik z nich se rozhodlo, že se ve vybraných hodinách zaměří na žáky, které tak často neoceňují, a budou je chválit ve chvílích, kdy se chovají dobře (i nadále přitom samozřejmě oceňovali i ostatní žáky). Změny, které u těchto žáků učitelé popisovali, byly pro mě až dojemné. Mluvili o tom, jak se daný žák najednou rozzářil, zlepšilo mu to náladu – učitele to opravdu hodně motivovalo a nás také. Tato zkušenost nám opět potvrdila, že opravdu všichni žáci by měli mít možnost ve škole zažívat úspěch nejen v učení, ale i v chování a sociální oblasti.



Jakou další podporu jste těmto školám a žákům během uplynulého školního roku poskytli?

V průběhu školního roku jsme poskytovali i konzultace k jednotlivým žákům, skupinám žáků i konkrétním třídám. Dělo se tak v situacích, kdy bylo třeba zařadit vyšší úrovně podpory, které budou ve školách zaváděny až v dalších letech.

Jaké další výsledky má projekt za první rok svého fungování za sebou? Jakých si nejvíce ceníte?

Uplynulý školní rok byl velmi nabitý. Většina aktivit se v něm přesunula do online prostředí, i díky tomu jsme toho nakonec v projektu stihli podstatně více, než jsme očekávali. Mám radost, že se nám skrze nespočet webinářů a konferencí, na kterých jsme vystupovali, podařilo ovlivnit velké množství lidí působících ve školství. Velmi si vážím i mezinárodní spolupráce především s odborníky z USA, Nizozemska, Litvy a dalších zemí.  Zúčastnili jsme se 1. mezinárodní evropské PBS konference a mohli vystoupit i  v panelu na Mezinárodním MTSS Summitu (setkání odborníků víceúrovňových systémů podpory). Ten se měl původně konat v Pekingu, ale byl přesunutý do online podoby. Dění kolem projektu je samo o sobě často dost vzrušující, nejvíce si ale za uplynulý rok vážím každého z pracovníků všech tří škol, s nimiž spolupracujeme. I přes mnohdy velmi náročné chvíle se nevzdávali a vždy se snažili dětem zajistit co největší psychickou podporu. Na mnoho dětí přitom těžce dopadala vládní opatření, strach o sebe i blízké, strach o budoucnost rodiny, ať už materiální nebo vztahovou – a to vše se přenáší do chování dětí ve škole. Opakovaně přicházely nové a nové změny, které ovlivňovaly psychiku pedagogů i rodičů a dělaly školní rok ještě více vyčerpávajícím.

Jak bude v následujícím školním roce pokračovat podpora těchto škol a další zavádění systému PBIS?

V srpnovém přípravném týdnu a v září se ve školách ještě krátce dotkneme témat a principů první úrovně podpory, ale přibližně od října – opět dle možností a potřeb jednotlivých škol – se už budeme soustředit na zavádění druhé úrovně podpory. Budeme ji nastavovat s méně početným týmem pedagogů každé školy a intervence budou zaměřeny na děti, u kterých se opakují mírné obtíže v chování nebo na děti, u kterých je riziko, že takové chování vznikne. Snažíme se tak včas začít pracovat s dětmi, které by jinak v budoucnu potřebovaly intenzivnější a časově náročnější podporu. Nastavíme společně se školami systém, kdy budou tyto děti dostávat trochu více pozornosti, více zpětné vazby (především upevňující vhodné chování) a také budou mít více příležitostí naučit se to vhodné chování, které jim činí obtíže. Konkrétně půjde o dva typy podpory – skupinovou podporu pro přibližně 10 dětí v rozsahu 20 minut jednou až dvakrát týdně nebo časově nenáročnou podporu jednotlivých dětí, která zabere pět minut před a po vyučování a vyžaduje pouze minimální změnu přístupu k žákovi v průběhu výuky. Tyto přístupy se většinou nekombinují a měly by mít přímé  dopady na chování žáků. Tato úroveň podpory by měla být v systému poskytována zhruba 5 až 15 procentům žáků. Ve třetím roce zavádění systému nastavíme poslední, třetí úroveň podpory, která je individualizovaná, dlouhodobá a vyžaduje mezioborovou spolupráci. V ní bude poskytována podpora zhruba 1 až 5 procentům dětí, které mají většinou komplexní potřeby v oblasti chování a duševního zdraví.

Čím může být systém PBIS přínosný pedagogům a vedení škol na začátku školního roku, kdy se žáci opět vrátí do škol? Na co se ve školách, které se systémem pracují, budete chtít nejvíce zaměřit?

V týmu říkáme, že se děti vrací do staro-nového prostředí. Jako dospělým nám dva měsíce nepřijdou jako dlouhá doba, pro děti na prvním stupni ale trvají prázdniny skoro nepředstavitelně dlouho a i děti na druhém stupni je vnímají jako poměrně dlouhé období.  Za dva měsíce toho mnohdy prožijí tolik, že se při návratu do školy nestačíme divit. Nemusí bohužel prožít jen příjemné chvíle. Z řady výzkumů i zkušeností odborných organizací víme, že pandemie měla destruktivní vliv nejen na některé rodinné vztahy, ale i na ekonomickou stabilitu nebo psychickou pohodu členů domácnosti. Pokud dítě trávilo čas mimo školu v méně “pohodovém” prostředí nebo zažívalo nějaké trápení, vrátí se do školy úplně jiné a bude potřebovat čas a péči, aby své zážitky zpracovalo. Nástup do školy je zároveň velká změna i pro děti s krásnými zážitky a i tento stres může přinášet nechtěné reakce v chování. Proto doporučujeme učitelům v září prakticky a zábavně zopakovat celoškolní očekávání a vyzkoušet si jejich dodržování na různých místech školy. Zároveň se snažíme zdůraznit, proč je důležité opečovat naše vztahy s žáky i mezi nimi navzájem. K tomu pomáhá trauma respektující přístup, který jasně deklaruje, že každé chování má nějakou příčinu, nějakou skrytou potřebu nebo frustraci – měli bychom tedy budovat a udržovat dobré vztahy s každým žákem i když nemusíme souhlasit s jejich chováním. Nesoudíme žáka, ale jeho chování; přeci jen je to reakce na něco. S dobrými vztahy se vždy zlepšuje chování, ale také psychická pohoda žáků (a pedagogů). Velmi pomůže i nácvik regulačních technik, využití relaxačních pomůcek a nácvik rozpoznávání vlastních emocí. To je věc, která by se měla s dětmi podle věku opakovat a spadá do socio-emočního učení. Pokud děti naučíme regulovat nastupující emoce, pomůže jim to rychleji a lépe se zklidnit a nám vyhnout se eskalaci situace (více viz)

Proměnila pandemie a s ní spojená opatření (např. rozsáhlé využití online výuky) některé postupy a kroky, které jsou součástí tohoto systému? Jste v kontaktu s autory systému a zahraničními kolegy – promítla se pandemie a online výuka do využívání systému a jeho pravidel v zahraničí?

Pandemie spíše doplnila a někde částečně upravila postupy, které PBIS uplatňuje, samotná koncepce i její principy jsou dlouhodobě stejné. Musím však říci, že jsem byla ohromena s jakou rychlostí a profesionalitou reagoval západní svět včetně PBIS komunity na pandemii. PBIS vzniklo ve Spojených státech již v 80. letech minulého století a od té doby se šíří po světě. Ve Spojených státech je systém PBIS nebo jeho prvky běžnou součástí většiny škol Některé státy mají dokonce uzákoněnou víceúrovňovou podporu chování ve vzdělávání. Již po prvním týdnu lock-downu se začaly objevovat tipy, jak převést příklady očekávaného chování do online prostředí a dokonce jak pokračovat v započatých intervencích druhé a třetí úrovně podpory  online. Velmi brzy jsme zaznamenali i doporučení, jak usnadnit dětem přechod zpět do prezenční výuky. To bylo v době, kdy se české školy teprve vzpamatovávaly z nástupu online výuky. Tehdy jsme byli ve velmi intenzivní komunikaci s předními odborníky z USA (Steve Goodman a Heather George), kteří nám popisovali tamní přístup. Heather má bohaté zkušenosti ze škol, kterým pomáhala zvládnout návrat do výuky po hurikánech a dalších přírodních katastrofách. Koronavirová pandemie přinášela v lecčems podobné pocity – reakce na ohrožení blízkých i opakované velké změny. Heather tedy doporučovala školám i nám hodně se zaměřit na činnosti, které mohou být pro děti i učitele terapeutické – tvořivé výtvarné práce (s modelínou, pískem, hlínou), hudba, tanec, dramatizace, čtení a psaní příběhů. 

Dařilo se během pandemie předat tyto zkušenosti ze zahraničí české státní správě pro její rozhodování o plošných opatřeních? 

Moc ne, i přes hlasy odborníků naše ministerstvo školství během pandemie kladlo větší důraz na pokračování výuky hlavních předmětů na úkor zmíněných terapeutických aktivit. To přitom naopak ještě prodlužovalo  dobu, kdy byly děti ve stavu stresové aktivace a nebyly neurologicky schopné se efektivně učit novým věcem. Sledovat přístup České republiky ke vzdělávání v mezinárodním kontextu je mnohdy velmi zajímavé. Často intenzivně diskutujeme se spolupracovníky napříč Evropou. Opakovaně jsme tak zjišťovali, že v Česku jsou v porovnání se zahraničím duševní zdraví a práva dětí při nastavování protipandemických opatření často opomíjena. Vládní nařízení na děti dopadala nejvíce, mnohdy až destrukčně. Dodnes tu prakticky neexistuje dlouhodobá strategie “rehabilitace” vzdělávání po pandemii, která by dostatečně reflektovala vzniklou situaci. V nadcházejícím školním roce tak hrozí velký propad ve vzdělávání určitých skupin dětí  – jde především o děti se speciálními vzdělávacími potřebami, děti samoživitelů nebo z rodin zažívajících vztahovou či ekonomickou nestabilitu, děti s traumatickými zážitky nebo nemocí či úmrtím v rodině. Pokud přitom těmto dětem nyní neposkytneme odpovídající vzdělávací, psychickou i sociální pomoc, vynaložíme v jejich dospělosti mnohem větší finanční prostředky na jejich zdravotní, pracovní či ekonomickou podporu a zároveň u nich budeme čelit projevům nezpracovaných negativních zážitků v podobě zvýšené agrese, kriminality, závislostí a dalších patologických jevů.

Projekt podpořil Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a hájení zájmů znevýhodněných skupin. Cílem programu je dále inspirace k aktivnímu občanství a posílení kapacit neziskových organizací. Program Active Citizens Fund vstoupil do České republiky v září roku 2019 s cílem podpořit neziskové organizace nehledě na jejich velikost a zkušenosti. V České republice jej spravuje konsorcium, které tvoří Nadace OSF, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a Skautský institut. Program je realizován v rámci Fondů EHP a Norska 2014–2021. Prostřednictvím Fondů EHP a Norska přispívají státy Island, Lichtenštejnsko a Norsko ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v Evropském hospodářském prostoru (EHP) a k posilování spolupráce s 15 evropskými státy. Důležitým posláním programu je také spolupráce mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..