materiály

Infografika: Situace je vážná: pečujme o sebe, podpořme děti (download PDF)

Mnoho z nás se cítí vyčerpaně, demotivovaně, smutně nebo prostě na dně. A stejně jsou na tom i naše děti. Abychom jim mohli být oporou a byli s to jim pomáhat s překonáváním nevídaně těžkého období, které prožívají již v tak útlém věku, musíme se aktivně starat sami o sebe. Jen tak budeme mít dostatek energie pomoci druhým. Jak na to? Inspirujte se našimi doporučeními.

 

1. Aktivně pečuji o svou psychickou pohodu

Pro děti jsou učitelé jedni z nejdůležitějších dospělých. Vědomě i nevědomě nás zrcadlí.

„Před vstupem do třídy hluboce vydechnu a vzpomenu si na pěkný zážitek z víkendu nebo na co se těším.“

 

2.Vítám a vyhledávám pomoc   

Přijmout a vyhledat pomoc je projevem sebevědomí a odvahy. Buďme dětem dobrým vzorem. Kontakty na vhodnou pomoc pro děti i dospělé vyvěsme v prostorách školy i na jejím webu, aktivně je komunikujme dětem i jejich rodičům.

„Vím, že pomoc odborníka může prospět mně, dětem i rodinám. Zprostředkuji relevantní kontakty a nabízím praktickou pomoc při hledání odborné pomoci. Když je potřeba, poprosím výchovného poradce, aby zavolal poskytovateli služby společně s rodiči.“

 

3. Naslouchám a podporuji porozumění

Zejména při zvýšeném stresu potřebují děti srozumitelné informace, opakování, a hlavně pozitivní zpětnou vazbu. Chvalme, vyjadřujme porozumění, vyslechněme jejich potřeby a poskytněme dostatek uklidňujících informací.

„Když řeším trápení dětí, soustředím se i na neverbální signály. Mluvím s nimi s respektem, otevřeně, ale bez vyvolání obav a ověřuji si, že informacím rozumí.“

 

4. Všímám si a jednám

I v závažných situacích se mohou děti ostýchat svěřit. Potřeby a trápení vyjadřují verbálně nebo se odrážejí v jejich chování. Snažme se s dětmi mluvit, nabízejme jim pomoc a v případě potřeby zasáhněme. Můžeme být jedinými, kdo skutečně jedná.

„O některých dětech se včas radím po telefonu s odborníky, při akutním ohrožení jednám rychle a kontaktuji policii a OSPOD.“

 

5. Mám realistická očekávání

Buďme ohleduplní k sobě, dětem, rodičům i kolegům. Kladení příliš velkých nároků se odráží na psychice nás i okolí a přináší nepohodu.

„Vím, že stihneme méně učiva, ale můžu s dětmi cvičit plánování. Společně se třídou si formulujeme splnitelné cíle, které rozdělíme na menší kroky s možností vlastních úprav. Každý dosažený krok s dětmi řádně oslavím.“

 

6. Hledám souvislosti

Každá situace má nějaké okolnosti a příčiny. Když zjistíme, co se odehrávalo před onou situací, můžeme ji lépe řešit. Za neobvyklým chováním často najdeme smutek, frustraci, neznalost, trauma apod.

„Když se něco vyvrbí, snažím se hned nechrlit věty začínající Co jsi…? Kdo to…? Proč…?, ale zklidním se. Nespoléhám na domněnky a ptám se zúčastněných, co se stalo, jak se cítili, koho to ovlivnilo a jak společně situaci napravíme.“

 

7. Sytím příjemnou atmosféru

Všichni jsme součástí „ekosystému“ školy. A i když někdy zaprší, tak se s dostatkem přívětivých a pečujících lidí podaří udržet atmosféru pohody, která je nezbytná pro efektivní učení a akceleruje rozvoj kognitivních schopností.

„S žáky i kolegy slavíme maličkosti, všem rodičům píšu pár hezkých zpráv a jednou za čas se s kolegy snažím uspořádat atraktivní akce na půdě školy pro rodiče a komunitu. Podělit se o oblíbenou domácí pomazánku a jen tak poklábosit je k nezaplacení.“

 

8. Vlídně podporuji zapojení

Každý sice čelíme jiným výzvám, ale všem pomáhá, když táhneme za jeden provaz. Snažme se najít společnou motivaci a podporujme touhy rodičů, dětí i kolegů. Vyjadřujme pozitivně vlastní tužby, ať můžeme motivy sloučit.

„Mnoho rodičů má narušený vztah ke škole, do které chodili. I když se jedná o jinou školu, snažím se nejdříve vybudovat důvěru podporou a porozuměním a poté hledám společnou cestu. Vždy se můžu odrazit od toho, že nám všem jde o spokojenost dítěte.“

Infografika: Umění zklidnění (PDF)

Inforgrafika: Způsoby regulace (PDF)

Každý z nás se jistě dostal do situace, kdy jsme se díky působení vnějších nebo
vnitřních faktorů dostali do stavu stresové aktivace. Někdy se projeví bušením srdce,
zvýšením hlasu, rozšířením očí (například když vidíme dítě v nebezpečné situaci), jindy
se úlekem zastavíme a máme pocit, že nám odtekla všechna krev z hlavy i končetin
někam do neznáma (například když vstoupíme do vozovky a těsně nás mine auto).

Umíte si představit, že byste v té chvíli měli řešit matematickou rovnici nebo
identifikovat větné členy? To by ani fyziologicky nebylo možné.

Náš mozek ve stresu zapne „alarm“ na do té doby, než se alarm vypne se
můžeme soustředit jedině na strategie k přežití – ÚTOK/ÚTĚK/STRNUTÍ.

Stres a schopnost učení

Nám dospělým i dětem se však často stává, že stres není tak velký, aby ihned přepnul
mozek do boje o přežití, ale dlouhodobě nás udržuje v napětí a nějaký „alarm“ v pozadí nám ruší soustředění a psychickou pohodu. A samozřejmě se občas může stres
zvýšit do takové míry, že „práskneme do stolu“ nebo „se na všechno vykašleme“.

Je to přirozená reakce u dospělých i u dětí. Každá reakce s sebou nese přiměřené
důsledky. K naučení jiného chování je však nejefektivnější se cíleně učit novým
strategiím a zajišťovat pozitivní zpětnou vazbu, když se nové chování daří uplatnit
více na: Připravili jsme pro učitele článek o Pozitivní podpoře chování PBIS | PBIS ČR (pbiscr.cz)

V každém případě nemá smysl snažit se (na)učit něco nového, když nám v hlavě sílí
alarm volající „už dost“ – velmi těžko si cokoliv nového představíme, nemůžeme
naplno využívat kognitivní funkce, a navíc si zapamatujeme jen velmi málo (když
by Vás těsně minulo auto, vzpomněli byste si, na co jste mysleli? Když byste viděli dítě
v ohrožení, vnímali byste, kolik z rádia hlásí hospitalizovaných?).

 

TŘI ZPŮSOBY REGULACE

Když však jednáme s dítětem nebo dospělým, který se zrovna nachází ve vyšší stresové
aktivaci, je důležité vědět, jak mu pomoci. Především ne v každé situaci můžeme
zvolit stejný způsob zklidnění neboli regulace.

1. Regulace rozumem

Pokud jednáme s člověkem, který na nás působí klidně, ale jedná způsobem, který
je potřeba korigovat, pak můžeme využít běžnou řeč a sdělit vše, co potřebujeme.

V takovém případě působíme na vývojově nejmladší neokortex a využíváme
takzvanou REGULACI ROZUMEM.

Pokyny a požadavky zdůvodňujeme. Snažíme se argumentovat tak, aby sdělení bylo
jedinci (především u dětí) blízké a skutečně rozuměli tomu, proč danou věc mají nebo
nemají dělat – v čem to bude prospěšné jim nebo druhým lidem.

Ale u dětí (nebo osob, které se v životě často setkávali s těžkými situacemi) se velmi
brzy setkáme s tím, že řeč jakoby přestanou vnímat. Regulace rozumem je pro jedince
nejnáročnějším způsobem zklidnění a ve stresu se „zablokuje“ jako první.

2. Regulace vztahem

Pokud jednáme s osobou poněkud nejistou, projevující se mírným odporem
a vykazující mírné známky stresu (stav znepokojení), pak máme jedinečnou možnost
využít regulaci vztahem (při další eskalaci bychom museli zvolit senzomotorickou
regulaci).

Při tomto způsobu se pro zklidnění působí na limbický systém, tedy centrum emocí,
chování, dlouhodobé paměti atd.

Snažíme se tedy působit pozitivně (přiměřeně situaci), signalizovat náš pečující
vztah k osobě, kterou se snažíme zklidnit, nabízet pomocnou ruku a dávat najevo,
že společně situaci zvládneme.

Obtíž je v tom, že daná osoba již prakticky nevnímá obsah řeči. Není tolik podstatné,
co říkáme, ale jak to říkáme. Nejvíce nám tedy pomůže příjemný (pozitivní nebo
neutrální) výraz ve tváři, omezení gestikulace v prostoru, zklidnění hlasového projevu
(ztišit, zpomalit tempo), zkrácení vět na nejdůležitější sdělení a pozitivní formulace,
fyzické snížení svého postoje na úroveň očí u dítěte nebo sedícího (při uhýbání
neudržujme na sílu oční kontakt) a především omezení signalizace negativních
emocí (nakrčené čelo, bouchání do stolu, zvýšený hlas, nepřiměřená fyzická blízkost…)

Člověk, který je sám klidný, a se kterým se cítíme v bezpečí, nás dokáže zklidnit.

Pokračováním ve slovním usměrňování namísto zklidnění pomocí regulace vztahem
u dítěte dosáhneme pravého opaku – zvýšení aktivace jeho systému reakce na stres
a eskalaci stavu, který již mohou provázet prvky agrese nebo útěk.

3. Regulace pohybem a smysly

V závažnějších situacích nebo pokud se nepodaří dotyčného zklidnit (např. při
neúmyslné eskalaci stavu) se následkem automatické reakce na stres snižuje aktivita
limbického systému a regulace vztahem ke zklidnění nestačí. V tu chvíli se blížíme
„boji o přežití“.

U dané osoby můžeme pozorovat reakce jako vzdor a odmítání spolupráce, snahu
o únik ze situace, slibování nesplnitelného, odpojení od reality nebo apatii. Může se
přidat i agrese, sebepoškozování či ničení majetku. Nervová soustava vysílá signály
ohrožení a osoba se necítí v bezpečí, nemá dostatečný pojem o čase, projevuje se
reaktivně a nemá přístup k vyšším kognitivním schopnostem (abstraktní, konkrétní
myšlení apod).

Senzomotorická regulace je regulace pohybem a stimulací smyslových receptorů
kůže či jazyka, čímž působí na vývojově nejstarší struktury mozku. Stav zvýšené
aktivace mohou vyvolávat nejen podněty z vnějšku, ale i zevnitř těla, například
nízká hladina cukru v krvi, nedostatek kyslíku v místnosti, přehřátí, pocit zimy.

Přechod z klidu do stavu strachu nebo zděšení může být postupný i rychlý v závislosti
na situaci i jedinci samotném. Především u osob a dětí v náročných situacích nebo
s předchozími negativními zkušenostmi se často setkáme s rychlejší a intenzivnější
stresovou aktivací.

Ke zklidnění se často podvědomě pokoušíme využít pohybů svého těla a smyslů.